Zasněžená Moldava
Datum konání:28. 2. 2010
Místo startu: Jenčice, Ústecký kraj
Místo cíle: Moldava
Doba: asi 3h
Účastníci: Týna, Eva, Ája, Hana, Zbyněk als. "Bobo"
Účel: hlavně procházka, zjištění povrchu pro možné pozdější běžkování
Podmínky: zima, větrno
Ráno kolem 10h jsme se naložili do auta, já zapla muziku a vyjeli jsme. Jeli jsme asi hodinku, cestou jsem fotila. Jako první co jsme udělali, když jsme dorazili na místo bylo, že jsme vyndali svačinu a začali jíst, pak se asi "půl hodinu" vypravovali z auta. Naproti nám se připravovali nějací běžkaři a trvalo jim to taky dlouho a já s Bobem vedla dialekt: "To je doba, než se vypravěj!" "Pořád lepší než my, už jsme tady půl hodiny a zatím jsme jenom stihli sníst sváču...". Zatímco my jsme posvačily běžkaři už byli ty-tam a my jsme konečně zamkli auto. První 3 krokuy a Evča začala: "Hele Bobo, otevři mi, já se ještě přezuju, je nějaká zima." Takže když se mamča po deseti minutách přezula, vydali jsme se silnicí a hned naproti nám stála hospůdka, no a co jsme neudělali, vešli dovnitř. "Takže expedice zatím super!" pronesla jsme a objednali jsme si kávu. Po dopití kávy jsme už snad konečně mohli vyrazit na tu slibovanou expedici...
Byla zima, takže jsme se zapli, nasadily čepice, kapuci a šály a vyrazlili. Hodně jsem fotila, takže dokumentace opravdu nechybí a pořád jsem byla po zadu: "Počkejte na mě!" volala jsem na ostatní. Šli jsme do kopečka, kolem větrných mlýnů, udělali společnou fotku u nějaké cedule a šli dál. Došli jsme k turistické chatě "Bouřňák", kde byly konce lyžařských lanovek, tak jsme chvilku koukali, kochali se, udělali pár fotek. Ještě jsem si koupila turistickou známku a šli jsme na zpátek, delší cestou než jsme přišli. Byla opravdu zima, ale já naštěstí měla dvě mikiny, tak jsem byla v pohodě. Ovšem Ájinka už tak v pohodě nebyla - když jsme byli u Bouřňáku měla uplně zmrzlé fousky. Šli jsme dál, až jsme konečně došli do předem NEvyhřátého auta. Zmrzlí jsme vyjeli ještě přímo do města Moldava.
Vystoupili jsme. Byli jsme skoro na hranici s Německem. Samé vietnemské krámky se suvenýry a víc nic. Prošli jsme to tam a když jsme zjistili, že tu nic moc není ještě jsme se vydali ke starému a opravdu zdevastovanému nádraží na krátkou procházku.
V autě jsme potom dojedli sváču a vyrazli domu.
Závěr: Zmrzlá a vyčerpávající procházka byla opravdu náročn pro naše nohy a což teprve ty Ájinčiny. Užili jsme si hodně "foukavého" větru a zimy, ale jinak to bylo moc pěkný. Jako rodinný výlet to určitě stačí. =)